Jak nejlépe zakončit příjemný den? Pozorování naprosto úchvatného západu slunce by mohla být ta správná volba, ne? Za sebe musím říct, že rozhodně byla. Vystoupali jsme pár schodů k vyhlídce Point de vue de la Colline du Château, odkud jsme mohli pozorovat celé okolí. Vidět odsud tu proměnu města ze světla do tmy by měl snad úplně každý. Kdyby existovala nějaká tabulka se všemi výjimečnými západy slunce, které jsem kdy viděla, tenhle bude jistě na prvních místech.
Za doprovodu rozsvícených lamp scházíme do drobných uliček města, které nás následně vedou blíže k centru. Jsem z Nice vážně nadšená. Dnes jsme našli další obchod se zmrzlinou, který praskal ve švech. Ptáte se proč? Už jste někdy měli zmrzlinu s příchutí olivy, piva, rozmarínu, růže, fialky, fíku, rajčete s bazalkou, pomeranočvých květů nebo snad avokáda? Jestli ne a chcete něco z toho vyzkoušet, tak už byste si měli také raději stoupnout do fronty jako ostatní, aby na Vás vůbec ještě zbylo.
Nevím čím to je, ale tohle místo jako by vyzařovalo pozitivní energii ze všech stran. Stačí se porozhlédnout kolem sebe a vidíte, jak se lidé baví, popíjejí víno a užívají si krásného večera. Chvilkami si vážně přijdu jako ve snu.
Mějte se krásně. Zítra pojedeme na výlet do vedlejšího městečka. Těště se na fotky!
Dnešní ráno nemůže začít lépe. Jdeme se podívat na místní trh na Cours Saleya, který tu má své pevné místo každý den kromě neděle a státní svátky.
Tohle je pro mě vždycky něco neskutečného. Mohla bych se tu procházet několik hodin, než bych se odtud byla schopná odtrhnout. Čerstvé ovoce, květiny a čerstvá zelenina! Nazvala bych to RÁJ NA ZEMI.
Po snídani se připravujeme, abychom mohli vyrazit na pláž. Je opravdu hrozné horko a já se nemůžu dočkat, až skočím do azurové vody. Vážně jsem takhle čistou a modrou vodu ještě jinde neviděla.
Skoro celý den strávený u vody byl opravdu příjemný. Po dlouhé době jsem opět zrelaxovala a užívala si nic nedělání. Večer jsme vyrazili na procházku po městě. Jakmile zapadlo slunce, tak se z azurové barvy moře stala barva úplně pastelová a člověk měl problém vůbec rozeznat, kde moře končí.
Procházíme okolo fontány Miroir d'eau, která Vás na první pohled jednoduše uchvátí. Název pro ní nemohli vybrat lepší, protože je vážně jako zrcadlo. Také jsem si všimla, že se u tohoto náměstí 'La place Masséna' nachází spousta dalších zajímavých a extravagantních míst nebo výtvorů. Jedním z nich jsou rozhodně sochy, které sedí na sloupech. To je něco, co tu rozhodně nepřehlédnete. Toto dílo se jmenuje 'Conversation à Nice', které vytvořil španělský umělec Jaume Plensa v roce 2007. Soch je celkem sedm a znázorňují všechny kontinenty. Co je na nich ale ještě zajímavého, je to, že se se tmou rozsvěcejí a mění své barvy.
Se tmou zároveň člověk pozná lépe, jak město žije. Ne že by to neviděl už na pláži a promenádě, ale noční rušná náměstí to ukazují ještě o trochu více. Restaurace se běžně zaplňují po desáté hodině večer a některé krámky dokonce otevírají své dveře teprve teď.
Narazili jsme cestou na roztomilý obchod s domácími zmrzlinami. Dělají jak kopečkovou, tak i hotové nanuky v kelímku. Stejně mě vždycky pobaví velikost kopečků (nebo spíše kopců) zmrzliny, které se v cizině dávají. U nás doma se všichni co nejvíce snaží, aby Vám náhodou nedali více a tady je to úplně naopak. Za jeden kopeček ve Francii (i na jiných místech, která jsem jindy navštívila) bychom v Česku měli tři možná i čtyři. Světe div se, ale je to tak. Omlouvám se za rozbásnění o kopečcích zmrzliny, ale nad tímhle se vždycky musím trochu pousmát.
Nevím kam ten čas utekl, ale zbývá jen pár dnů do konce srpna. Všechno zařizování i stres ale necháme ještě nachvíli doma, protože se přesuneme na poslední týden za odpočinkem do slunného Nice na jih Francie. Je jasné, že si tuhle poslední letní dovolenou musíme užít naplno!
Je to úplně poprvé, co se jedu podívat do jiného kouta Francie. Vidět i jiné místo než velkoměsto Paříž, mi dodává další cestovatelskou náladu a chtíč prozkoumávat něco nového.
Nice je město, které se nachází na jihovýchodním pobřeží Francie u Středozemního moře. Je to druhé největší město regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur a dohromady má celé město kolem jednoho milionu obyvatel. Už z letadla je jasné, proč se této oblasti říká Azurové pobřeží. Zatím jsem jinde neviděla tak modrou vodu!
Bydlíme u Promenade des Anglais, která své jméno získala díky svým dřívějším návštěvníkům z Anglie, kteří sem během 18. století jezdili trávit čas během zimy. Nyní je to jedno z nejrušnějších míst v celém Nice, kde za den projde tisíce turistů i místních obyvatel.
Nemůžeme se proto divit tomu, že se dnes asi moc nevyspíme. Dnes večer se tu koná La Prom' Party, což je akce, která se tu pořádá již pátým rokem (o dny státních svátků v červenci/ srpnu a na rozlučku s letními prázdninami-dnes) a doslova podle slov na pozvánce se Promenade des Anglais mění na taneční parket. Na promenádě je rozmístěno pět stanovišť s různým žánrem hudby - Cubain(Ruben paz), Pop Rock(The Low Budget men), Jazz/ Blues(Pierre Marcus Quarter), DJ(DJ Maxim kurtys), Baletti(Les P'tites ouvreuses).
Všechno procházíme a sedáme si na pláž, kde pozorujeme noční město a nedaleké letiště, odkud létá nad mořem jedno letadlo za druhým. Později se přesouváme do jednoho místního baru na drink a posloucháme při tom okolní hudbu. Nelze říct, které stanoviště a žánr je nejlepší, protože každý má něco do sebe. Asi je lepší to nějakým způsobem střídat, protože všechno stojí za to!
Byl to náročný den a nám se pomalu zavírají oči. Vracíme se na pokoj a jdeme si lehnout. Za doprovodu kubánské hudby, která nám hraje přímo pod okny, usínáme.
Blíží se konec druhého a zároveň posledního týdne a mně přijde, že jsem toho viděla tak hrozně moc málo. Hned po škole proto vyrážím ven, abych se podívala zase dál.
Nejprve jedu k Palais de Chaillot, potože jsem Eiffel Tour viděla vždy jen z druhé strany z Champ de Mars. Pokračuji dál směrem na Av. des Champs-Élysées. Zabočila jsem do Avenue Montaigne a ocitla jsem se asi v nejdražší ulici v celé Paříži. Je tu jeden butik za druhým se značkami jako je Dior, Chanel, Valentino.. Koukala jsem na pár lidí, kteří vychází s velkými taškami a raději jsem přidala do kroku, ikdyž bych se tu taky nejraději zasekla na delší dobu, ale bohužel to nejde.
Vycházím na kruhovém objezdu Franklin D. Roosevelt a jdu si projít Av. des Champs-Élysée. Docházím až k Arc de Triomphe, odkud jedu metrem zpět na rezidenci, protože se musím převléknout, jelikož se udělalo horko.
Z rezidence jdu na druhou stranu než jsem zvyklá. Pokaždé když jdeme do školy, tak můžeme vidět Sacré-Cœur, která není moc daleko. Cestou jsem zase viděla spoustu krásných a zajímavých míst, která jsem si musela vyfotit a chvilku se u nich zastavit. Podívala jsem se na Le mur des je t'aime a odtud šla nahoru po schodech Rue du Calvaire až na Place du Tertre - náměstíčko umělců.
Strávila jsem tu několik minut, abych si to tu prošla a podívala se, co je kolem. Tohle místo má také své kouzlo.
Cestou zpět si kupuji makronky (poprvé za celé ty dva týdny) v Christophe Roussel a vracím se okolními uličkami pomalu zpět. Našla jsem jedno úžasné květinářství, kde bych nejraději zůstala už navždy (nebo si s sebou alespoň vzala ty květiny).
V dalších dnech už se nic zajímavého nedělo (nebo alespoň já balení za zajímavé nepovažuji). Doufám, že se Vám místa v Paříži líbila a pokud chcete, tak se mnou při cestách ve Francii ještě chvilku můžete zůstat, jen se přesuneme k moři.
Dnes mám v plánu další muzeum. Tentokrát je to Centre Pompidou. Narozdíl od ostatních se tohle poměrně dost liší venkovním vzhledem a člověk ho proto nikdy nepřehlédne, ať už jde po ulici, nebo kouká z vrchu.
Opět nemusím řešit cenu za vstup jako student EU, jen si musím jít vyzvednout lístek k pokladně, protože se tu provádí kontrola před každým vstupem na nějakou expozici. Čeká mě procházka po několika výstavách, tak jdeme na to.
Udělala jsem koláž z několika obrazů, které mě zaujaly nebo naopak trochu pobavily. Asi nejsem správný člověk na hodnocení moderního umění, ale opravdu jsem se musela pozastavit nad obrazem, na kterém nebylo nic jiného než modrá barva. To jako vážně?
Tenhle se stal mým absolutním favoritem! Více by se k němu hodil název "Ranní pohled do zrcadla", ne?
Z posledního patra jsem se mohla podívat, co všechno je poblíž. Plán mám ale už předem vymyšlený. Další cesta mě čeká na l'Île de la Cité, protože se chci podívat na Cathédrale Notre-Dame de Paris. Ani nevím proč, ale tady to mám hrozně ráda. Asi proto, že se kolem nachází spousta zajímavých a mých oblíbených míst. Jedním z nich je ulička Rue Chanoinesse, kde se nachází malebná restaurace Au Vieux Paris d'Arcole, Bertie's CupCakery a obecně je tahle ulička moc roztomilá.
Na odpolední pauzu si vybírám místo, které jsem navštívila před rokem a doslova se do něj zamilovala. Je to kavárna, která se jmenuje Odette Paris. Tohle místo má v sobě něco, co nelze ani moc dobře popsat. Každopádně máte taky občas takový ten pocit, že jste na místě, kde právě máte být, je Vám hrozně moc fajn, máte radost ze života a všechno je pro Vás najednou lepší? Přesně tohle pociťuji tady. Vnitřní klid a pohodu. K tomu jsem si s sebou vzala knížku od E. Hemingway - Pohyblivý svátek, protože kde jinde bych si tuhle knížku mohla užít víc? Navíc z okna je krásný výhled na katedrálu jako bonus!
Po odpočinku, kávě a pár přečtených stránkách se jdu podívat na další místo, které je také na mém seznamu nejoblíbenějších míst tady. Nemůže to být jiné místo než Shakespeare and Company. Další z těch, které na mě působí opravdu pozitivně. Jsem milovník knížek a uvnitř je to doslova ráj. Musím Vám sem vložit jeden citát, který celkově vystihuje popis celého místa: "I created this bookstore like a man would write a novel, building each room like a chapter, and I like people to open the door the way they open a book, a book that leads into a magic world in their imaginations." —George Whitman
Uvnitř je všude spousta citátů, kterými by se člověk měl řídit nebo se nad nimi jen zamyslet. Je tu několik oddělení (poezie, knížky jen o Paříži, Shakespeare - jak jinak,..) a zároveň je tu i místnost na čtení. Dnes tu zrovna probíhala zkouška nějakého díla a bylo zajímavé chvilku poslouchat lektorku, která radí jak správně recitovat z knihy.
Venku jsem na "knižním bazaru" našla knížku od Ch. Dickens - Příběh dvou měst, kterou jsem tam nemohla nechat. Je to příběh o Londýně a Paříži za doby Velké francouzské revoluce. Četl jste to někdo?
"I wish I could show you, when you are lonely or in darkness, the astonishing light of your own being." - Hafiz of Shiraz
Pomalu se začínám vracet zpět. Prošla jsem ještě pár okolních míst v Latinské čtvrti. Procházím okolo Institut de France směrem na Pont des Arts, kde se nachází spousta zámečků lásky a jdu někam na metro.
Víkend je tu, tak co budeme dělat? Myslím že je správný čas na nějaké muzeum. Jenže v Paříži je na každém rohu jedno, tak které z nich? Výběr je jasný. Chci se podívat do Musée d'Orsay, které vystavuje několik známých a zajímavých děl a všichni ho doporučují.
Jdu zase pěšky, abych se trochu prošla a nemusela jezdit metrem. Koukala jsem na mapu a je to nějakých 2.5 km. U muzea čekám asi 15 minut ve frontě. Myslela jsem, že to bude v sobotu horší, ale nakonec to nebylo tak zlé. Uvnitř nemusím stát žádné fronty u pokladny, protože studenti do 26 let z EU mají vstup zdarma a stačí u vchodu ukázat nějakou platnou ID kartu.
Co se týče stručné historie, tak je to muzeum, jehož prostory původně sloužily jako vlakové nádraží Gare d'Orsay postavené roku 1900 pro Exposition Universelle (Světovou výstavu). Od roku 1939 se ale zjistilo, že je nádraží nevyhovující pro různé typy vlaků, tak se postupem času přestalo využívat. Během této doby bylo nádraží využito především filmaři. Překvapilo mě, že se tu natáčel například Kafkův Proces.
Následně se vedlo několik sporů, co se s nevyužívaným nádražím udělá. Původním plánem bylo postavit hotel. To bylo ale odmítnut Ministrem kultury a roku 1978 bylo toto místo zapsáno na list historických památek.
Ředitel francouzských muzeí navrhl plán předělat prostory v muzeu. Tento plán nakonec přijal Georges Pompidou. Roku 1981 probíhal plán realizace vnitřních prostorů a jejich design, který měl na starost italský architekt Gae Aulenti. Roku 1986 bylo vše připraveno a prostory se mohly zaplnit všemožným uměním. Víte jak dlouho trvalo nainstalovat přes 2000 obrazů, 600 soch a dalších uměleckých děl? Okolo šesti měsíců práce. Muzeum otevřelo své dveře návštěvníkům v prosinci roku 1986 v přítomnosti prezidenta - v tu dobu François Mitterrand.
Teď už se můžeme podívat na nějaká díla, nemyslíte? :)
Je tu spousta obrazů, u kterých jsem se musela zastavit na delší dobu a prohlénout si je pořádně. Je úžasné, co někdo dokázal vytvořit. Všichni obdivují známá díla, ale kolikrát přehlíží ta, která jsou naopak známá méně. Je to škoda, protože jsou kolikrát zajímavější. Každopádně také se na ty slavnější obrazy zajdu podívat, že? Kdo tu neviděl Self-portrait by Vincent van Gogh nebo díla od malířů jako Monet, Manet nebo Cézanne, jako by nebyl.
V muzeu jsem strávila asi dvě a půl hodiny a skoro už nemůžu chodit, jak mě bolí nohy. Musée d'Orsay můžu rozhodně doporučit, protože je možnost tu vidět tolik děl na tak krásném místě! Jen se připravte, že to vaše nohy bude bolet, pokud máte v plánu projít vše.
Venku se udělalo zase teplo a já se vracím na Place de la Concorde, protože tu mám sraz s kamarádkou z Prahy, která je zrovna také v Paříži. Docela dobrá náhoda, ne?
Jdeme si sednout k Louvru do jedné kavárny, kde si dáváme palačinku a víno. Probíráme všechno možné, co se za poslední dobu stalo, ale hlavně řešíme věci ohledně univerzity.
Bylo fajn si zase popovídat s někým česky po týdnu mluvení anglicky nebo francouzsky. :D
Vracím se pomalu zpátky, ale cestou se chci ještě podívat na nějaká místa kolem. Odbočuji do Rue du 4 Septembre, protože se kolem nachází nějaké památky. Tahle ulice je hrozně roztomilá. Celkově se mi architektura pařížských domů hrozně líbí! Docházím na Place de la Bourse, kde se nachází první větší památka - Palais Brongniart (dříve se jmenoval Palais de la Bourse - "Burzovní palác").. už z jeho starého názvu asi poznáte, k čemu budova slouží. Sídlí tu Pařížská burza, která se sem přemístila z Palais Royal roku 1826. Základní kámen této budovy byl položen roku 1808 známou postavou Velké francouzské revoluce Napoleonem Bonaparte. Nový název nese po svém architektovi, jímž byl Alexandr Théodor Brongniart. Od roku 1978 je budova zapsána do seznamu chráněných historických památek.
Zabočuji do vedlejší ulice Rue de la Banque, kde se nachází na Place des Petits Pères další památka Notre-Dame des Victoires (Bazilika Panny Marie Vítězné). Toto místo začalo vznikat po vítězné bitvě u La Rochelle Ludvíka XIII v roce 1628. Kostel na jeden čas ztratil zasvěcenou funkci a místo bylo využíváno Národní loterií a Direktoriem Burzy cenných papírů. Ke své církevní funkci se kostel navrátil roku 1802.
Prostory uvnitř jsou krásné. Nemohla jsem si je ale projít nějak víc, protože tam zrovna probíhala bohoslužba. Vůbec bych ale neřekla, že se za celkem obyčejným vstupem bude nacházet něco tak úžasného!
Na rezidenci si dělám něco k večeři a potom míříme ven kouknout se na večerní Paříž. Metrem jedeme na stanici Monparnassee - Bienvenüe, kde se nachází Tour Montparnasse, což je jedna z největších budov v Paříži, která dosahuje výšky 210 m a má 58 pater. Zároveň je tu jeden z nejhezčích pohledů na celou Paříž a zážitek umocní i výjezd nejrychlejším výtahem v Evropě. Tuhle budovu zkrátka nepřehlédnete, protože se upřímně řečeno do celkové architektury centra vůbec nehodí a spíše by se hodila do moderní části centra La Défense. Není tak divu, že byla po výstavbě silně kritizována.
Každopádně stojí tu dodnes a my jsme tu od devíti hodin, abychom měli dobrá místa, protože čekáme do desáté hodiny, abychom viděli Eiffelovu věž, která bliká. Hodina utekla jako voda, protože než jsme oběšli všechny strany, udělali pár fotek, tak jsme měli akorát nějakých deset minut do desáté. Bohužel začalo pršet a udělalo se chladněji, tak to v téhle výšce bylo trochu nepříjemné, ale zážitek byl natolik silný, že nám to nevadilo.
Musím Vám říct, že mám pohled na večerní města prostě raději. Všechno vypadá tak klidně a hezky, že bych se byla schopná koukat hodiny a neměla bych dost. Tak se na fotkách pokochejte také a až budete v Paříži, tak si tohle místo nenechte ujít! Ten výhled stojí vážně za to!!
P.S. Kdybyste si chtěli zpříjemnit zážitek, tak je tu i stánek se šampaňským. :)
Dnes mám výuku dopoledne, proto využívám odpoledne k tomu, abych se šla podívat po nějakých dalších zajímavých místech, kterých je v Paříži mraky.
Procházím Bd Haussmann, který máme takřka za rohem naší rezidence. Je to místo, kde se soustřeďuje nejvíc obchodních center jako je Printemps a Galeries Lafayette. Odbočuji u Palais Garnier/ Opery, odkud nějakým způsobem docházím až k L'église de la Madeleine. Jdu se podívat dovnitř, abych místa poznala více než jen z procházky kolem. Prostory uvnitř jsou větší než jsem čekala, nicméně je to moc hezké místo. Vlastně jsem si teď uvědomila, že jsem pěšky došla skoro až k Place de la Concorde. To jsem si původně myslela, že je to delší cesta.
Pokračuji Rue Royal, ve které je spousta malebných obchůdků a butiků. Nedá mi to a jdu si sednout do La maison Ladurée. Měla jsem to v plánu alespoň jednou zkusit, když už jsem v Paříži, tak si to dnes odškrtnu ze seznamu. Dávám si espresso a tradiční Éclair chocolat.
Trávím tu pár minut a odcházím ze sladkého nebe. Jdu udělat fotku na Place de la Concorde, odkud pak už mířím zase pomalu zpět, protože je už asi 7 hodin.
Poslední zastávku mám v supermarketu, kde si kupuji něco na vaření a mířím do rezidence udělat si večeři. Přišla jsem akorát včas, protože ani ne pět minut po mém návratu začalo dost pršet.
Ahoj všichni, posílám moc pozdravů z Paříže! Od rána nám svítí sluníčko, tak to vypadá, že by dnes mohlo být krásně.
Máme malý uvítací den, kdy máme společnou cestu do školy, ve škole musíme projít ústní zkouškou a na závěr máme krátkou prohlídku po škole a okolí.
..V poledne je všechno za námi a teď nás čeká jen procházka po okolí a výlet k Tour Eiffel, kde budeme mít piknik. Napřed jsme zašli do Galeries Lafayette, kde jedeme až do posledního (tuším sedmého) patra, odkud je krásný výhled na Paříž. Je to dobrá příležitost se porozhlédnout, co máme blízko. Hned naproti můžeme vidět Operu, daleko nemáme ani Montmartre.. Už se těším, až se půjdu projít a prozkoumám vše, co tu je. Dobře, vše asi ne, ale budu se snažit, aby toho bylo dost!
Po několika minutách odcházíme a jdeme na metro, kterým dojížídme až k École Militaire. Tady si kupujeme něco k jídlo v nejbližší samoobsluze a následně pak pokračujeme až k Tour Eiffel. Udělalo se opravdu horko, takže se tady s nějvětší pravděpodobností všichni upečeme.
Musím říct, že je vtipné pozorovat lidi okolo. Snaha pár z nich h o nějakou skvělou a originální pózu s Eiffelovkou je nesmírně vtipný zážitek (ne že my bychom loni byli jiní). Nicméně to umocňuje hlavně to, že sedíme na jiné straně, odkud se všechny ty pózy zdají být naprosto zvláštní a nepochopitelné. :D
Poslední část programu tvoří plavba po Seině, Bateaux Mouches. Vzpomínám si, že jsem tu jela jen večer, tak si prohlédnu Paříž z vody i ve dne. Bylo to fajn, ale chvilkami jsem si už vážně přála, abychom byli zpět. Je hrozné horko a do lodi skoro nefouká vítr. Není divu, že nám tu nějaká holčina zkolabovala. Je to nepříjemné, když se během několika hodin udělá takové horko a nikdo na to není úplně připravený.
Náš společný program je u konce. Teď už může každý po své ose. Jedeme zpět na rezidenci, ale napřed si musím někde koupit vodu, jinak to taky dlouho nevydržím. Protlačit se tím davem lidí na nějakou stanici metra byl taky docela oříšek.
.. Na pokoji si vyndavám nepotřebné věci z tašky a jdu se znovu podívat do Galeries Lafayette. Když jsem koukala na fotky, tak mě hlavně zaujalo to, jak vypadá uvnitř. To jsem nevěděla, že se může jít až na střechu s krásným výhledem. I přes to horko a dav lidí jsem udělala pár fotek toho, jak to uvnitř vypadá. Je tu spoustu hodně hodně drahých obchodů a kolikrát to může působit až kýčovitě, ale k té Paříži to prostě sedí.
Naproti této hlavní galerii, která je hlavně zaměřena na ženy (jsou tu i suvenýry, papírnictví a restaurace), se nachází Lafayette pro muže a potom Maison Lafayette, kam jsem zašla já. Musím říct, že tohle jsem nečekala. V několika patrech můžete najít kuchyňské potřeby, ale hlavně několik produktů od pekařství, uzenářství, spoustu zeleniny, ovoce, sýra... všechno. Něco je cenově stejné jako v samoobsluze něco je zase třikrát tak dražší. Jdu si koupit zeleninu, abych si mohla udělat v týdnu salát a mířím zpátky na rezidenci. Sem se rozhodně budu vracet!
Pokud mě sledujete na instagramu, tak už asi víte, kam se se mnou podíváte. Poslední část prázdnin budu trávit ve Francii. Zavřít kufr, odbavit se na letišti a můžeme vyrazit! Mám před sebou dva týdny výuky francouzštiny přímo v centru dění, v Paříži.
Pohled z letadla na Česko, které teď pár dní nebo týdnu prochází jedním teplotním rekordem za druhým, byl tedy docela děsivý. Středomořské počasí bez moře. Nejspíš se ale už něco žene, protože náš let byl doporovázen jednou velkou turbulencí a z okénka jsem viděla jen bílo.
S vytřepanou duší jsme konečně přistáli na letišti Charles de Gaulle. Kapitán hlásí, že je venku 18°C. Ups, tak tohle číslo mě trochu zaskočilo. Čekala jsem větší teploty. Nemám s sebou moc teplého oblečení, abych pravdu řekla. Uvidíme, je teprve dopoledne. Třeba se ještě trochu oteplí.
Na letišti na mě čeká jak kufr, tak i pracovník společnosti EF, se kterou cestuji, aby mě převezl do rezidence. Každopádně nebylo to hned, jak jsem čekala. Ještě jsme museli počkat na další studenty. Rázem se z toho stala další hodina sezení na lavičce.
Konečně vyrážíme. Pamatuji si, že cesta vlakem trvala do 45 minut (ani ne), tak autem to bude možná rychlejší. To byl špatný úsudek. Ostatní studenti totiž bydlí v rodinách a my tak musíme hledat, kde je jejich přesné místo. Proto se z několika minut cestování do centra Paříže stal tříhodinový výlet. Úplně vyčerpaná a přesezená jsem konečně dorazila na rezidenci.
Odnáším si věci na pokoj, něco si vybaluji a jdu se projít. Máme sraz až v 8 hodin na recepci, aby nám řekli všechna pravidla a zítřejší rozvrh, proto mám ještě spoustu času. Rozhodla jsem se jít podívat, jak daleko je naše škola. Cesta není vůbec složitá. Vlastně jen jednou zabočíme a pak jdeme stále rovně. Trvá to ani ne 10 minut. Když jsem se vracela zpět, tak jsem si sedla do Costy, kterou máme takřka za rohem a musela jsem si dát kávu. Mám po celém tom cestování úplně vybité baterky.
Nic zajímavého se už dneska neděje. Jdu si lehnout, abych načerpala síly na zítřek.
Už jsem zažila několik návratů z dovolených, ale žádné z nich nejsou tak smutné, jako právě ty z lodi. Každopádně patří to k tomu a já tak přicházím s posledním příspěvkem z naší cesty po Skandinávii, Estonsku a Rusku. Je sobota prvního srpna a my jsme opět v přístavu v Kodani. Jdeme na poslední snídani, kávu do Atria a je čas se rozloučit a zase se přesunout na pevninu.
Musím říct, že to byla skvělá plavba! Viděli jsme tolik zajímavých míst a zároveň tolik odlišných kultur, na které u nás nejsme zvyklí. Užili jsme si spoustu zábavy na palubě a všechno se obešlo bez problémů. Je čas nastartovat motor auta a jet zase domů.
Trajekt nám jede až odpoledne, a proto jsme se rozhodli zastavit v Zoo v Kodani, kterou máme cestou. Nejsem ten typ člověka, který by zoologické zahrady navštěvoval pravidelně a s velkým nadšením. Nicméně když už se naskytne příležitost, nedělá mi problém se tu projít a podívat se. Každopádně mi přišlo, že tahle Zoo je jiná. Jiná z toho důvodu, že jsou tu všechna zvířata nějaká akční a vy tak nejste ten návštěvník, který u každého výběhu hledá, kde se dotyčné zvíře asi nachází. Asi poprvé jsem viděla ledního medvěda, který si koupání ve vodě vyloženě užíval a neležel jen někde ve stínu.
Míříme na trajekt. Princ Frederik je připraven k plavbě a my také. Opět se tak po pár hodinách setkáváme s městem Warnemünde a s trochou nostalgie vzpomínáme na minulý týden. Stejně nechápu, jak je možné, že to takhle rychle uteklo. Dnes se ale ještě nevyspíme ve vlastní posteli doma, ale přespíme ve městě Osteebad v Boltenhagenu, jelikož by to bylo dost náročné. Jsme ubytovaní v nějakém rezortu, který je přes léto takovou "osadou" pro rodiny s malými dětmi.. a že jich tu je. Večer ale neděláme nic moc zajímavého, o čem bych mohla něco napsat.
Odjíždíme další den dopoledne po krátké a hezké procházce po okolí. Cestou nás potkala jedna kolona, ale jinak to docela šlo. Na jedné zastávce jsme si koupili u stánku s ovocem ze zahrádky maliny a borůvky do auta. - Byly výborné!
Po několika hodinách jsme úspěšně doma. Do té doby, než budeme muset vybalit kufry si alespoň chvilku užijeme klid a pohodu toho, že jsme zase zpět. Doufám, že se Vám cesta líbila, něco Vás inspirovalo nebo oživilo vzpomínky a nebojte, ještě se mnou někam brzy pojedete. Kam? Nechte se překvapit.
Poslední zastávka je tu. Dnes na nás čeká Stockholm. Naposledy jsme tady se školou prošli pár míst, tak se těším, co uvidíme dnes.
Jak se zdá, tak tentokrát moc nových míst na seznam nepřidám. Venku se udělalo ošklivo a začíná pršet. U lodi nám staví Hop On Hop Off autobus, tak jsme si řekli, že by to mohl být dobrý způsob, jak vidět ta důležitější místa a vystoupit si u těch, která budou stát za to.
Dojeli jsme do centra a pokračujeme od Královské opery směrem ke Královskému paláci. Pamatuji si, že jsme minule zrovna zastihli výměnu stráží, která zahrála i Abbu. Dnes jsou ale všichni pod střechou a žádné představení se nekoná. Děláme pár fotek a pokračujeme dál na procházku podél Stockholm ström.
Nasedáme znovu do autobusu a projíždíme do staré části města. Je čas na kávu, a proto míříme hned do první, kterou vidíme. Každopádně úplná kavárna to není. Specializují se tu na čokoládu, tudíž káva je tu spíš jako malý bonus. Jmenuje se Chokladfabriken. Ty dortíčky, které jsme si ke kávě dali, neměli chybu! Rozhodně doporujčuji tohle místo někdy navštívit!
Vzhledem k tomu, že venku strašně moc prší, si zbytek prohlížíme už jen z autobusu a jedeme do přístavu. Mrzí mě, že jsme ze Stockholmu neviděla více zajímavých míst, ale zároveň vím, že bych z toho deště byla otrávená. Ještě ke všemu bez deštníku.
Na lodi máme odpoledne sraz, abychom si zahráli shuffleboard. Bohužel se nám to ale nepodařilo v domluvený čas, jelikož se tu něco stalo a je tu daná páska, abychom tam nevstupovali. Co jsem slyšela od jednoho pracovníka, tak se nějakému starému pánovi neudělalo dobře a špatně se mu chodí. Na lodi nemají takové prostředky, aby ho byli schopni úplně vyšetřit, tudíž se bude sundavat jeden záchraný člun, který ho odveze na pevninu. Musím říct, že jestli se takhle pomalu člun vysunuje i za krizové situace, pak to snad ani nemá cenu. Za tu dobu, by se ta loď potopila nejméně dvakrát.
Myslím, že nikdo z nás takový zážitek nečekal. Další zážitek? Plujeme hned vedle pevniny a malých ostrůvků. Je neuvěřitelné, jaký spád tam musí být.
Opustili jsme Rusko a míříme zase dál. Další zastávkou můžou být jen a pouze Helsinki. Další místo, od kterého vůbec nevím, co mám očekávat. Kdyby mi něko předtím řekl, jak si představím Helsinki nebo Finsko. Napadl by mě možná jedině tak sob a sníh. Doufám, že sněhu se tady nedočkáme.
Do dalšího dne nás přivítal racek, který na nás vyhlížel z balkonu. Z přístavu si potom bereme taxi, kterým se necháme dovézt na Market Square, které je jedno z mnoha hlavních center dění ve městě.
Musí říct, že Market Square je úžasné místo. Je tu jeden stánek vedle druhého. Převážně s ovocem a pár z nich s nějakými výrobky a suvenýry. Ty vaničky malin a jahod vypadají božsky.
Pokračujeme dál na Senate square, které je podle mapy asi největším náměstím ve městě. Dominantou tohoto náměstí je Evangelic Lutheran Cathedral. Je tu vidět ten skok a rozdíl mezi včerejší ruskou architekturou a dnešní finskou architekturou. I tak je tato katedrála s Ruskem spjata více, než by se čekalo. Původní název byl kostel Sv. Mikuláše, protože byl postaven pro ruského cara Mikuláše I. Stavba byla dokončena roku 1852. Od dne nezávislosti Finska roku 1917 se ale přejmenovala a nese název, pod kterým tuto stavbu známe dnes.
Vedle katedrály je nalepená cedule s názvem "Café Krypta". Jednou nechci klasickou hrobku, ale Café Kryptu! :-D
Rovnou navážu tím, že jsme se dozvěděli, že Finové drží rekord v pití kávy. Pro srovnání - v Česku je roční spotřeba v jedné domácnosti 3 kg a ve Finsku (+ v naší domácnosti) je to zhruba 10 kg. Není se tedy čemu divit, když je v ulicích jedna kavárna vedle druhé. Mám takový dojem, že jestli mě jednou nebudete moct najít, tak mě hledejte v Helsinkách (nebo někde jinde ve Finsku), protože bez kávy neumím žít, jak už jistě všichni víte.
Pokračujeme dal, trochu jsem se tu o kávě rozbásnila a Helsinki šli stranou. Nemůžu si ale pomoct a musím s kávou opět pokračovat, protože naší další zastávkou je právě kavárna. Já vím, je to pořád jedno a to samé dokola, ale bude to tak i nadále. Káva je prostě naše káva. Každopádně než vám sdělím další informace, musím si zaskočit vyměnit baterku do hodinek do obchodního domu Stockmann, kam jsem byla nasměřována. Zjistila jsem při vstupu na loď, že mi už od 21. července nefungují hodinky a já si toho vůbec nevšimla.
V obchodním domě to bylo jako v bludišti. Měla jsem dojet do patra -1, kde se má nacházet opravna hodinek, ale nikdo mi neřekl, že budu muset zároveň projít velkou jídelnou, lékárnou, drogerií a papírnictvím (to jsem prošla bleskurychle, protože bych se tu jinak zasekla na věčnost). Baterka do hodinek mi po nalezení opravny rázem během deseti minut znovu fungovala a já můžu opět "žít".
Mířím za ostatními na kávu do kavárny Café Esplanad. Dávám si tu i sandwich, protože ráno moc nesnídám (spíš vůbec). Oboje bylo výborné! Kávu tu opravdu umí.
Schválně si zadejte do Google Maps ulici Norra Esplanaden a koukněte, kolik kaváren může být v takových Helsinkách vedle sebe.
Ještě nesmím zapomenout říct, že jsme se šli podívat do obchodu se suvenýry a spodní patro měli jen a pouze s vánoční výzdobou a dekoracemi. Ve Finsku asi musí být připraveni dříve než kdekoli jinde.
Dál máme v plánu návštěvu kostela Temppaliaukio, což je kostel vytesaný ve skále a je to jedno z míst, které by měl člověk v Helsinkách navštívit. My se budeme muset do Helsinek vrátit. Nedá se nic dělat. Kostel byl totiž uzavřen pro veřejnost, jelikož se tu dnes konal pohřeb.
Viděli jsme alespoň Santu, který si opodál dával zmrzlinu. No jo, zima je ještě daleko, je třeba se zchladit.
Všichni se rozhodli nasednout do taxi a vrátit se zpět. Mně ale přijde, že jsem toho z Helsinek moc neviděla a proto tu ještě zůstávám. Procházím se různými uličkami tak, abych zase došla na Market square. Zastavuji se v Academic Bookshop, abych se koukla, co tu mají. Tohle místo mě uchvátilo. Dokonce je to spojené i s tím velkým papírnictvím, tak jsem přeci jen neodolala a pár minut tu zakotvila.
Asi o hodinu později chci někde chytnout taxi, ale kde nic, tu nic. Naštěstí jsem si ráno vyfotila číslo a objednávám si taxi přímo na Senate square, kde mají taxi ceduli, ale žádné tu nestojí. Za deset minut jeden přijel a já mám radost, že už se vracím. Radost upadla ale po pár minutách, kdy jsem zjistila, že můj taxikář opět neví, kam má jet. Dokonce jsem si všimla, jak si do telefonu zadává název lodi a čeká, že mu zrovna vyběhne přístav v Helsinkách. Bože. Teď je to ale horší, protože tady nemám žádný záchytný bod, jako jsem měla paneláky v Rusku. Dala jsem mu přesnou adresu přístavu, kterou jsme měli na denním programu lodi. Dal si jí do navigace, ale stejně pořád říkal, že si tím není moc jistý. Ano, toho jsem si všimla, když mě opět dovezl ke trajektům. Nechápu, proč nejede podle té navigace?
Řeknu Vám, není nad klasické zážitky než na tyhle stresové situace, kdy si myslíte, že nemáte šanci stihnout deadline na poslední možný vstup do lodi. Nakonec jsem našla něco, co nás dovedlo k našemu přístavu. Na protějším domě jsem viděla billboard s obrázkem sochy, která se nachází hned u naší lodi. Jmenuje se Bad bad boy a je to čůrajicí chlapec v obří podobě. Ptám se taxikáře, jestli ví, kde tahle socha je. Bingo, ví! No tak jedeme!
Jsem tu. Živá, zdravá, všechno stíhám a už nikdy do konce plavby nejedu s taxi! :D
Dnes nás na lodi čeká narozeninová večeře, kterou máme v restauraci Moderno Churrascaria. Prý existuje i v Praze u Staroměstského náměstí. Abych to shrnula, je to na způsob "sněz co můžeš". Předem každý dostane kartičku, která je z jedné strany červená a z druhé zelená. Když už nemůžete, stačí otočit na červenou a už k Vám nikdo s dalším jídlem (hlavně masem) nepřijde.
Úplně přejedení se vracíme na pokoj a večer nás už jen čeká návštěva baru, kde probíhá soutěž Dance Like a Norwegian, na kterou se jdeme podívat. Objednávám si tu jeden drink, ale číšník se mě předem ptá, jestli ho vážně chci, že je celkem hnusný podle něj. Já býk si samozřejmě stojím za svým a drink si objednávám, protože je přeposlední ze speciální nabídky, který jsem ještě nevyzkoušela. Stačil mi jeden doušek a děkuji, vážně nechci. Chutná to jak kapky proti kašli. No co, já si to prostě potřebuji ověřit, že si ze mě nedělá dotyčný legraci. Naštěstí se drinku ujmul někdo jiný z naší početné skupiny a já si šla objednat Aperol, který vím, že mě nezklame. Jo tak slova, kterými reagoval číšník, si asi zapíšu za uši - ALWAYS LISTEN TO YOU WAITER, Tereza.
Na balkoně na nás pak čekal dramatický západ slunce v kontrastu s deštěm, který byl mimořádný.
