Den na Korsice/ One Day in Corsica

Vyplouváme směr Korsika. Vzdálenost ze Sardinského přístavu Santa Teresa Gallura a přístavu na Korsice je asi 5km. To se na trajektu skoro ani neohřejeme. Asi jsem byla v minulém životě alespoň z části námořník, protože mě plavba po moři neskutečně baví a uklidňuje mě. Víte, jak jsem v minulém článku ze Sardinie psala, že už nechci požár nikdy vidět? Tak hádejte, jaký máme z trajektu výhled na Korsiku. Ano, na hořící. Výhled na azurovou barvu moře byl sice dokonalý, ale to zjištění, že jedeme z požáru do požáru, bylo mírně zneklidňující. Trochu to z lodi vypadá, jakoby bouchla sopka. Takže jestli se neohřejeme na trajektu, tak na Korsice zaručeně.

// Let’s sail away. More specifically - let’s sail to Corsica. The distance from Sardinia to Corsica is around 5km so we won’t even spend that much time on a ferry. I guess I was partly a sailor in my past life because now I always enjoy the voyage, sea and waves and somehow it just calms me down. Do you remember when I said in the last post about Sardinia that I do not want to see a wildfire ever again? Oh well, you can guess what view of Corsica we have from the ferry. Yes, you are right. There is a wildfire too. Exactly at the place where we are just heading. Although the view of the crystal clear water was amazing from the ferry, finding out about another wildfire in Corsica was slightly concerning. 

Připlouváme ke Korsice a jejímu přístavu Bonifacio. Když pomineme ten požár nalevo, tak je to moc krásné místo. Skalní městečko nemá chybu a pískovcové útesy s jeskyněmi také ne. Je zajímavé pozorovat, jak se dokáže prostředí hned změnit a to jsme se neposunuli ani tak daleko.

// We reached the Corsica’s port Bonifacio. Let’s say, if we ignore the wildfire on the left-hand side, it’s a very beautiful place. The small town on the cliff is just perfect and the sandstone cliffs with caves are perfect too. It's interesting to see how the surroundings can change so much even though we haven’t moved that far away. 

Bonjour. Musíme přeladit na francouzštinu. Tady už žádné ciao neplatí, což mě docela děsí, protože jsem naposledy úplně francouzsky mluvila 2 roky nazpátek. ("Úplně" chápejte s rodilým mluvčím. Výuku frj na univerzitě moc nepočítám, jelikož bych se tady s konverzacemi o bydlení, pohovorech, vztazích a studiu atp. moc daleko nedostala.)
Ještě před odjezdem do hotelu se posilňujeme kávou v přístavu Porte Vecchio (stejně ty názvy zní pořád italsky). 2 hodiny cesty namačkaní v autě byl další zážitek, ale zvládli jsme to. Tentokrát je to opravdu jen místo na načerpání sil. Široko daleko kromě resortu nic není.

// Bonjour. It’s time to switch languages and speak French. No more ciao and grazie. Well, that scares me a bit as I haven’t spoken fully French for the past 2 years, I would say. (Understand the word “fully” as me talking to a native speaker. The french lessons at uni about accommodation, interviews, relationships and studies were good but less useful now in real-life situations). After we arrived, we went to a little port town called Porte Vecchio (see, the names of places still sound more Italian down there) just to grab a coffee and continue our journey. Another adventure was the 2hrs-journey to our hotel squashed in the small car, but we somehow made it. This time, our stopover is literally for us to recharge our batteries. There’s not that much around far and wide.

Hledali jsme nějaká místa, ale většina je spíš na jihu než na severu, kde se právě nacházíme. Na recepci jsme si ale vzali brožurku a zjistili, že je kolem nás malé městečko Loreto di Casinca, které spadá pod UNESCO. Je to takové mini městečko na kopečku. Je jich tu tedy víc, když člověk koukal z auta, ale tohle je z nich nejvýznamnější. No a najednou jsme se přesunuli do té pravé Francie. Takovéhle malebné místo si člověk dokázal představit snad jen z filmů. V celém městečku byla jen jedna kavárnička, kde jsme si dali výbornou kávu. Najednou vedle přijelo auto oblepené plakáty a okolo se seběhla kupa místních, kteří se zdravili a debatovali o tom, co zatím dnes dělali. Na náš údiv začala paní hlásit jména a rozdávat chleby a bagety, které si místní pravděpodobně objednali. Do toho přijela pošťačka, všichni se přesouvali okolo těchto dvou aut a my jsme všechno pozorovali od našeho malého kavárenského stolečku. Báječný život.

// We tried to search for some places around we could visit but most of them were in the south than in the north where we are currently staying. However, we took a booklet at the reception of our hotel to see if they have some recommendations and we discovered that there’s a little town Loreto di Casinca nearby which comes under UNESCO world heritage. It’s literally a tiny place on a hill. And suddenly we appeared in the authentic France. One could imagine such picturesque place only in a film. There was only one café in the whole town where we obviously stopped for a coffee and for a little break. Suddenly, a car covered in posters stopped near the café and people (probably locals) gathered around it and started to talk about their day.  To my astonishment, the lady who drove the car started calling people’s names and began to hand out baguettes and breads to these people who probably ordered the food. Then a postman arrived and so the crowd of people was moving around these two cars and we were just watching the whole situation from our coffee table. What a wonderful life. 

Další den budíček v 6:30 ráno. To už tu dlouho nebylo. Snídani dáváme mezi prvními, cpeme kufry do auta a míříme směr letiště - tentokrát ale jen vrátit naše skvělé sardinské auto. Bereme kufry, chytáme taxi a míříme do přístavu. V taxi si připadám jako na testu s francouzštiny. Taxikář se mnou odmítá mluvit anglicky, když zjistil, že se chytám. Na jednou stranu super, na druhou stranu v 7 ráno opravdu až příliš náročné pracování mozku. Jsme tu, ALE.. a na to si počkejte na další článek.

// We woke up at 6.30am the next day (not that we would want to). We were literally one of the first people at the hotel's breakfast. 

It’s time to pack the car again and go to the airport. But this time we are only returning the “amazing Sardinian” car. Our journey is not at its end yet! We’re taking our luggages, calling a taxi and heading to the port. I am feeling like I’m at the french exam and not in the taxi. The driver refused to speak english when he realised I can speak French (somehow), which is good I suppose, but not at 7am in the morning. That’s way too much effort for my brain at that time. We are waiting at the port.. BUT. To be continued.

With love,

 T. x