Flying back home?

Nemůžu uvěřit, že už jsem měsíc a půl na místě, o kterém se mi dříve jen zdálo. Můj život se otočil o 360°, ale tím směrem, na který si nemůžu stěžovat. Nevím jestli jste to také někdy zažili, ale někdy máte pocit, že je všechno tak jak má, jste spokojení a všechno vychází. Přesně tak se momentálně cítím já.

Po měsíci a půl jsme měli tzv. Reading week, kdy jsme neměli vůbec žádné přednášky a workshopy a měli čas - světe div se - na čtení. Většina univerzity si tak v pátek sbalila kufry a během víkendu zmizela pryč. Z celého kapusu se tak během pár minut stalo město duchů. Abych samozřejmě netrhala partu, tak jsem si ten kufr sbalila také a z města duchů v neděli odjela na letiště. Ani nedokážu popsat, jaký pocit jsem měla, když jsem věděla, že se na pár dní podívám zase domů. Od září, co jsem na uni nastoupila, jsem žila s tím, že domů přijedu až na Vánoce. O to více jsem se teď těšila, až zase všechny uvidím. :)

Abych si užila trochu té zábavy na letišti, než opustím na pár dní Anglii, tak jsem se samozřejmě neobešla bez nějakých těch problémů. První věc, která mi trochu zvedla adrenalin, bylo čekání na bag drop. Zlaté pražské letiště, kde jde člověk k přepážce určené přímo k jeho let. Na Heathrow je to prostě všechno dohromady. Není se teda čemu divit, že se tu vytvořily tři dlouhé fronty, které se za celou půl hodinu ani nehly. Nejen že skončilo Rugby 2015 a bylo tu třikrát tolik lidí, ale zároveň měl každý američan 4 kufry na osobu a zaměstnanci nevěděli, co s tím mají dělat.

Když jsem se jich zeptala, proč to jde tak pomalu, tak se mi omluvil, že to nějakým způsobem nezvládají (to je docela zjevné). Zeptal se, jestli letím do Evropy a mám jen jeden kufr, což jsem oboje splňovala, takže mě přesunul rovnou k jedné přepážce. Pohledy naštvaných cetovalů se čtyřmi kufry stály za to. So sorry. Jenže tím ještě nic neskončilo. Dozvěděla jsem se, že náš let bude opožděn tak o dvě hodiny (zatím). Výborně. Každopádně alespoň budu mít čas na oběd, kafčo a na čtení knížky IT od Alexa Chung.

Abych popisovala, jak vše probíhalo dál, tak bychom tu byli do nekonečna. Když to všechno shrnu dohromady, tak nám let vrátili na původní čas, gate se nám zobrazil po pár minutách, kde nám pak  čas letu zase asi třikrát změnili, takže jsem se do letadla dostala vlastně tak, jak mi bylo původně sděleno.. o dvě hodiny později. V letadle jsme si poseděli další hodinu, protože nás kvůli mlze nechtěli pustit do vzduchu. Kapitán se vážně snažil nás nějakým způsobem rozveselit, ale po tom čekání to nemělo zrovna ten správný účinek. "Ozvu se Vám za 20 min ikdyby se nic nového neudálo.. Jak jsem slíbil, 20 uběhlo, tak se ozývám, ale nic se zatím nezměnilo, tak já se zase za 20 min ozvu.." Když jsme pak tedy KONEČNĚ vzlétli, tak jsem byla zaprvé hrozně unavená a navíc mi třeštila hlava ze všech těch oznámení.

Při pohledu z okénka jsem ale na všechno hned zapoměla. Kdo by to byl řekl, že mlha může vypadat tak nádherně, když vzlétnete nad ní? Skoro jako polární záře, ne?

Z odpoledního letu se tak stal let večerní, což mi nakonec vůbec nevadilo, protože večerní lety miluji ze všeho nejvíc, když se můžu koukat na všechna ta zářící města pod námi. Má to vždycky takové kouzlo.

A ten pocit, když přiletíte po měsíci a půl zpátky domů a na letišti na vás čeká rodina, je k nezaplacení! ♡

Mějte se krásně, 

T.