I miss you, New York. I really do. What a cliché, right? I just can't get rid of this feeling recently and you can tell that it took me a while to even write a blogpost about it.
Please, bear in mind that it's been a long time, I have a glass of wine next to me and on top of that I have a pile of work to do at the moment.. so more or less, it has all created the feeling of simply me wanting to go away, stop in New York and breathe the "this streets will inspire you" feeling. But as funny (or strange) as it might sound, this feeling got to me just now. I never feel this way when I'm actually there.
However, I think it's about time to write a few words about my New York experiences. Maybe as I'm more sentimental now, I might actually give you some decent feedback and reflection because everything seems perfect to me at the moment. Or it might end up to be a very "I miss you so much" article about every single detail of New York, so I apologise in advance.
It's been almost a year (how??) and I've had this feeling inside me since summer which keeps me thinking about the time I spent there; and the time I wish to get back. Being honest with you, I am missing the feeling of the busiest streets and the unique atmosphere New York has to offer to its visitors. However, it works in a different way for me...
It’s really strange. I don’t know why but I’ve never had this feeling with another cities. Maybe because New York is not that accessible after all and you know that the time you are there might be as well your last time.. or at least for couple of years? Or who knows, you might not have the ability to travel there ever again?
What is even more strange is the fact that it just doesn’t click when I’m there. The overwhelming feeling when you try to accommodate yourself in the Big Apple prevails everything and you do not realise it until you’re gone. That’s why I want to write about it now - yes, exactly 10 months and 7 days after I was there (it took me some time to put these numbers together). Don't judge me.
I mean, the main point in this whole peculiar situation is, that I feel alive being there but even when I am not actually there if it makes sense. Another cliché, another fact. I know it might have been different if I was actually living there/ studying there/ being there for more than few days... But let's stick with the normal couple of touristic days and the opportunity I got to even be there for that time. I just draw inspiration from every single corner of this place, especially now.
What creates my New York experiences are the little pieces which you constantly put together. I have realised that it all might make more sense if I actually think about my very first time in New York back in 2009 when I was.. 13 years old? Sweet memories. I'm not going to lie but I mostly remember shops like Roxy, Quicksilver (I was a huge fan of these brands back at this time) plus the rest of different shops like M&Ms and so on. However, I got my very first (pink) digital camera in NYC to catch my (yet still childish) memories of New York and I still have this camera home even though it doesn't work anymore. And that's the part where all the magic happens. I LOVE the photos I took. I know, as selfish as it sounds, I truly do love them. Do you want to know why? Because I didn't care back then about any "perfect angles/ perfect spots/ perfect light" and whatsoever but I genuinely took photos of what I found interesting at that time and I must say that I caught some pretty cool places and moments which I don’t even remember now that I saw at that time. Here's a little compilation of photos which I love the most, taken by my 13-year-old self.
2009
... 7 years later
And what New York means to me now after both of my visits? I've said it couple times already but the feeling and atmosphere are the most important factors to me. It might be the fact that I was there for only 5 days and I didn't manage to see most of the mainstream parts of New York. Someone might argue that I haven’t seen New York at all if I haven’t been at the Brooklyn Bridge, at the top of The Rock and so on. But is it really the main point? Do you really need these crowded places to create your best memories? I don’t think so. I’d rather have memories from unknown or “my” special places than several memories from an hour-lasting queues. After all, we are all different. So what exactly have contributed to “my special New York”? There’s been a range of things. From getting a taxi to a place even the taxi driver didn't know about, to meeting a random family from Bermuda who knew a Czech au-pair and since then they've been decorating their Christmas tree with Czech ornaments, to amazing band singing "My Girl" next to the famous Bethesda Fountain, to finding out a place called Café Prague by coincidence where we had a great traditional Czech meal “sweechkova” (the way they translated it), to searching for the Rink at Rockefeller Centre with the Christmas tree for 2 days, to actually finding it, to getting lost in Central park while running, to visiting the One World Trade Centre when the last time in 2009 you only saw construction workers lying the foundations of it, to being here with both of my siblings and actually trying to spend time with them and showing them what I wish I saw when I was their age, to visiting Carrie Bradshaw's apartment, to seeing police team getting a group photo in front of Apple, to celebrating the proper American Thanksgiving Day and seeing the famous Macy's Parade live (which me and my mum wanted to see for ages). I mean I can continue, but I believe you can all clearly make a picture of what I mean and I bet you all have your "Perfect New York" in mind as well, which is probably completely different to mine and that’s what I like about it. It’s so astonishing that everyone finds a different ways in which they see the certain place.
I just wanted to share with you my feelings, opinions and what this place means to me and what gives me the energy when I feel down or unmotivated. These either little or big moments are part of me and will play an important role for a long time. They are responsible for my wonderful memories and my enthusiasm. And I want to thank you, New York, for making this possible (and of course thanks to my family who made everything possible). It might make me feel sad that I couldn't appreciate these moments more when I was there but it also feels overwhelming now that I can still draw upon them.
I’d love to hear your New York stories. Hope you’re all doing well!
________________
// Chybí mi New York. Takové cliché, co? Každopádně se toho pocitu nemůžu zbavit a konečně jsem si sedla k tomu, abych to všechno sepsala. Jen prosím berte v poraz to, že je to možná způsobené tím, že už je to dlouho, že mám skleničku vína vedle sebe a také mám momentálně haldu práce. Více či méně to vytvořilo takový pocit, kdy se mi jednoduše chce zabalit a vyrazit do NYC a nadechnout se toho inspirujícího pocitu, jak slova z písničky Alicia Keys "this streets will inspire you" . Takže se to může zdát sebevíc vtipné nebo zvláštní, ale ten pocit, že jsem tam vlastně byla, se ke mně dostal až teď.
Už je to skoro rok, co jsem tam byla (jak je to možné?) a mám tenhle pocit už tak od léta, který mě nutí přemýšlet o tom, jaký jsem tam strávila čas a také o tom, jak moc bych si teď právě přála se tam vrátit (děkuju tati, že mi posíláš fotky!). Upřímně mi prostě chybí ta uspěchanost ulic a atmosféra, kterou New York nabízí. Akorát to na mě působí vždycky trochu jinak…pozdě. Každý, kdo se vrátí z NYC je (většinou) uchvácen natolik, že dokáže o tomhle místě mluvit hodiny a hodiny; téměř minutu po přístání a možná už i v letadle. No a pak jsem tu já, kdo vám hned po návratu a chvilce dumání řekne něco jako "je to takové velké bláznivé město se spoustou věcí". Stručně, jasně, stroze... zkártka nic neříkající. Nepotřebuji ani odpověď od těch lidí, kterým jsem tohle právě řekla. Jejich výraz mi říká totiž následující odpověď: "Aha a proč si teda nejela někam jinam?" nebo "Tobě se tam jako nelíbilo?" nebo nebo nebo. Když se teď zpětně koukám na ta všechna videa a fotky, tak mě to dobíjí takovou zvláštní pozitivní energií a tak mi možná dochází, že jsem tam byla, tohle jsem viděla, tady jsem stála a tamhle jsem si dávala kafe,.. Zvláštní. Možná je to tím, že jsem si v hlavě utvořila takovou domněnku toho, že pokaždé když někdo jede do New Yorku, tak se od něj hned očekává nekonečná dokumentace každého detailu a kroku, který tam udělal. Čím se New York stal takovým speciálním a jedinečným? Možná je to tím, že si člověk jen tak do New Yorku nezajede a když ano, taka člověk ví, že je to možná jedna z posledních návštěv na dalších x nadcházejících let nebo to možná je návštěva úplně poslední.
Zvláštní na tom je opravdu to, že to prostě nedocvakne v tu chvíli, kdy tam člověk je. Ten ohromující pocit, kdy se člověk snaží trefit do stejného tempa rychle běžícího městě, to všechno přebije a v tu dobu, kdy si to člověk uvědomí, už je dotyčný dávno pryč. Takže přesně teď po 10 měsících a 7 dnech po mé druhé návštěvě Vám právě píšu všechny moje pocity. Není vtipné, jak vždycky chceme něco, co nemůžeme v ten moment mít? Ta hlavní pointa je v tom, že se v New Yorku cítím jinak a jinak se pak taky cítím, když už tam vlastně ani nejsem, jestli to dává smysl. Chápu, že by to bylo jiné, kdyby tam člověk žil/ studoval nebo tam byl na delší dobu, ale když to vezmu z hlediska turistického na pár dní, tak ze všech malých zákoutí zvládnu načerpat spoustu inspirace.
To co vytváří moje zážitky, jsou ty malé střípky spojované neustále dohromady. Uvědomila jsem si, že to všechno dává větší smysl, když do toho vlastně přidám moje zkušenosti z mé úplně první návštěvy z roku 2009, kdy mi bylo 13. Skladké vzpomínky. Nebudu lhát, ale pamatuju si hlavně obchody typu Roxy, Quicksilver, protože ty v tu dobu hrozně frčely a zároveň další místa jako M&Ms.. a tak dále. Nicméně jsem tam dotala svůj úplně první (růžový) digitální foťák, abych zachytila New York svýma dětskýma očima. Ten foťák mám pořád doma, ikdyž už nefunguje. A přesně tam se stalo to kouzlo. MILUJU ty fotky, které jsem kdysi vyfotila. Vím že to zní hrozně povrchně, ale myslím to vážně. Víte proč? V tu dobu jsem totiž vůbec neřešila nějakou kompozici, detaily, perfektní světlo a to ostatní a prostě jsem fotila jen to, co mi přišlo zajímavé v tu chvíli. Takže jsem zachytila skvělé drobné detaily a místa, na která si vůbec teď nepamatuju. Nahoře je drobná koláž z těchto fotek.
A co pro mě New York znamená teď? Znamená to, že během těch řekněme osmi let, kdy jsem měla možnost New York dvakrát navštívit, pro mě ten pocit a atmosféra zůstávají to nevíc. Může to být tím, že jsem tam byla jen na pět dní a vlastně jsem ani neviděla ty nejvíc navštěvovaná místa jako Brooklyn Bridge nebo výhled z the Top of The Rock. Ale je v tomhle ta podstata? Opravdu potřebujte vzpomínky z těchto hektických míst? Já bych neřekla. Raději budu mít nespočet zážitků z neprozkoumaných a “mých” speciálních míst, než vzpomínat pouze na hodiny strávené ve frontách. Každý jsme nakonec úplně odlišní. Takže co vlastně přispělo k tomu “mému New Yorku”? Je tu spousta věcí. Od chytání taxi na místo, o kterém sám taxikář nevěděl; po seznámení se s rodinou z Bermud, která zná českou au-pair a od té doby ta rodina zdobí svůj vánoční stromek českými tradičními ozdobami; po skvělou kapelu zpívající “My Girl” u známé Bethesda Fountain; po náhodné nalezení místa s názvem Café Prague, kde jsme dostali tradiční svíčkovou přeloženou jako “sweechkova”; po dvoudenním hledání bruslení a stromku u Rockefeller Centre; po ztracení se v Central Parku při běhání; po návštěvu One World Trade Centre, kdy jsme naposled před 7mi lety viděli jen stavbu základů; po cestování s oběma sourozenci a snaha jim ukázat to, co bych já chtěla vidět být zpátky v jejich věku; po návštěvu apartmánu Carrie Bradshaw; po zachycení momentu, kdy se policejní tým fotil u Applu; po řádné oslavy Dne díkuvzdání a vidění naživo známou Macy’s Parade, kterou jsme s mamkou chtěly vidět už hrozně dlouho… Můžu pokračovat, ale věřím, že si každý zvládnete vytvořit vlastní obrázek o tom, co jsem myslela a vsadím se, že sami máte svůj “perfektní New York obrázek” taky. To mi přijde skvělé, že každý má něco svého, něco jiného a přitom se jedná o jedno a to samé místo.
Jen jsem se s vámi chtěla podělit o to, co pro mě tohle místo znamená a proč mi dodává energii, když mi chybí motivace. Tyhle malé nebo velké momenty tvoří důležitou část mého života. Děkuju, NYC, že jsi mi tohle umožnil a děkuju rodině, že jsem tohle vůbec mohla zažít. Občas mi to přijde smutné, že jsem všechny tyhle momenty nemohla ocenit už na místě, ale zároveň jsem vděčná, že z nic můžu čerpat teď. Chtěla bych slyšet vaše příběhy. Snad se máte hezky!
With love,
T. x
No comments